O růži, či o lásce?

03.01.2022

Od nepaměti byla růže symbolem lásky a krásy. Zkrášlovala zahrady a obydlí lidí, byla projevem citů těch, kteří jejím darem promlouvali víc, než tisíce slov, múzou pro samotnou tvorbu básníků a malířů. Zkrátka symbolem čisté touhy o projevení její krásy.

Láska, kterou ona v sobě chová, nespadá jen do roviny lidského projevu, ale ztělesňuje sílu, která má v sobě tvořivou moc, ušlechtilost a je odleskem zákonů, které prostupují vyšší světy až sem k nám dolů.

Každá růže však, jak jsme si všimli má i trny. Je tomu dáno její hodnotou, cenností a významem. Ten, který k ní s něhou přistupuje a s lehkosti ji drží, může pak přivonět a nasát vůni z jejich poupat a potěšit tak smysly a třeba i zkrášlit svůj domov. Kdo by však hrubě chtěl s ní zacházet, toho ona zraní. Původcem ran tedy není růže, ale člověk sám.

A jak je to s lidským pojetím lásky? Člověk, který bývá ve své podstatě láskyplný, obětavý, tedy dávající, ale nezná míru svého konání a vycházení druhým vstříc, ten se podobá ve skutečnosti růži bez trní. Nakonec to bude on sám, kdo je zraňován. Hranice jsou vlastní sebeúctou, které dávám druhým najevo. Jediné, co očekávám je úcta a respekt.

Stejně tak i projev náklonnosti mezi partnery, který postrádá čistotu a ušlechtilost nemá již nic společného s láskou, tu pravou, ale je známkou, že člověk klesl z místa čistých citů na půdu tělesných smyslů.

Není lidské bytosti, která by netoužila po pravé lásce. Té lásce, která člověku dává křídla, činí ho lehčím, krásnějším a radostnějším. Tuto lásku však nehledejme pouhým zrakem, který nás poutá jen na viditelné, ale srdcem, které rozumí i beze slov. Citem, který je duchovní a který může být naplněn jen druhem stejným. Hledejme proto samotný zdroj a pak získáme vše. Je jak šumivý potok, který vyvěrá vysoko v horách. Čistý a svěží neb přichází shora.

Taková je Láska. Ta pravá. Čistá, něžná a někdy i přísná.

O růži, či o lásce?

Pokročilá nastavení