Dar lehkosti

Roztáhnout křídla bych chtěl,
abych z těchto nížin odletěl.
Zadumán hledím před sebou,
když tu náhle letí přede mnou.
Natahuji ruce vstříc, a tu...
letí ke mně a já náhle, šťasten víc.
Hledím na něj a dojat mlčím,
jak bohat jsem, co v ruce držím.
Kolik něhy, lehkosti a krásy
v tak malém stvoření,
které kdysi spíš než let,
znalo kdysi v prachu plazení.
Jaká to vyhlídka...teď už vím,
že křídla roztáhnout, také jednou smím.
Že přijde jednou ta chvíle,
trápení, bolest a soužení,
v životě našem pomine.
Pak jednou náhle změněn člověk stojí,
radostný, lehčí, krásnější...
neb on v boji svém,
před svým nitrem obstojí.
Ach, děkuji,
za ten symbol změny, něhy a lehkosti,
v nitru svém vnímám zas více radosti.
Tak leť, maličký po vánku
a vzkaž tam v nebi nahoře,
že také jednou křídla svá
v sobě skrytá roztáhnu.